close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Napadá vás o čem bych mohla napsat pár slov? Prosím, pošlete mi zprávu.

Duben 2019

Crush aneb nezdravé zamilování (1)

4. dubna 2019 v 21:43 | Jinora |  Před
Určitě jste se již někdy při procházení svými starými sešity, deníky, či soubory v počítači přistihli v nostalgickém snění. No, není zajímavé číst si věci, na které jste už zapomněli a moci se vrátit zpět ke svému starému já?

Nedávno jsem se rozhodla, že založím rubriku Před a Po, ve které nejdříve zveřejním svou starší práci, či sepíši nějakou svou vzpomínku a poté zareaguji článkem, ve kterém uvedu, jak to mé Před hodnotím nyní. Chci sdílet, co jsem si od té doby uvědomila, v čem se změnil můj postoj, jak to na mě nyní působí... A to vše dělám, abych více pronikla sama k sobě. (Celý článek: Koncept Před a Po)

V tomto článku s vámi budu sdílet deníkový zápis, který jsem napsala, když mi bylo sedmnáct let. Omluvte prosím jakékoliv chyby v textu, nechci svůj starý text upravovat. (I když bych opravdu chtěla...)


Koncept Před a Po

2. dubna 2019 v 21:47 | Jinora |  Před a po
Drazí čtenáři,

v jaké časové rovině vaše mysl stráví nejvíce času?
Jak často vzpomínáte na minulost? Jak často přemýšlíte o budoucnosti?
A co přítomnost? Žijete tady a teď?

Je na uvážení každého, co je pro něj nejlepší a nejzdravější. Když nás něco trápí, dá rozum, že si s tím v mysli neustále hrajeme. "Co kdybych mu to tehdy řekla?..." nebo: "Co budu dělat, až dostuduji?"
A já si uvědomila, že mě NEUSTÁLE něco trápí. Či spíše, abych to uvedla na pravou míru, neustále trápím sama sebe. Obavy, Obavy.

Přítomnost? Jsem s přítelem v kavárně, povídáme si o hudbě. Tak hezky se usmívá. Káva krásně voní. Ale já tam myslí nejsem. Bojím se momentu, kdy už do žádné kavárny nepůjdeme. Můžeme se rozejít. A pak se mi káva zhnusí. Stejně jako se mi tehdy po prvním vztahu zhnusil Staropramen. A... již si nejsem schopna užít přítomný okamžik. Bolístky z minulosti a obavy z budoucnosti mě sevřou do kleští a já mám pocit, že se ztrácím. V takové chvíli jsem přesvědčena, že v životě nikdy nedojdu k naplnění. Rozumíte? Nebudu šťastná!

A tady se zastavíme. Právě jsem popsala typickou hru mé mysli, která mě uvrhne do úzkosti. V té jsem poslední tři roky byla popravdě až po uši. Měla jsem dojem, že se přestávám vidět. Nebyla jsem schopna se jako lidská bytost definovat. Když jsem se pokusila podívat sama do sebe viděla jsem tam jen strach. A neskutečný vztek, že se sebou nedokáži nic udělat.

Za dva dny ukončím své tříměsíční turné do nitra své duše a ještě dál. Mám na mysli stacionář hrazený pojišťovnou. Už jen samotný fakt, že jsem musela každé ráno vstávat a od rána říkat, jak jsem se cítila předchozí den odpoledne a jak se cítím v daný okamžik, mi pomohl se více soustředit na své Tady a Teď. Protože to je přesně ta jediná časová rovina, ve které jsem již delší dobu nežila.

A nyní k mému Před a Po...

Občas mě zaplaví vlna nostalgie a pátrám po starých sešitech, denících, či složkách ve svém počítači a neskutečně se zaraduji, když nějakou tu svou vykopávku najdu. A hned se dám do čtení postojů, myšlenek a pocitů svého minulého já. Vždycky mě to obohatí. Někdy to chce přečíst týden po napsání, někdy to chce patnáct let, abych pochopila, kde jsem předtím byla a kde jsem teď. Kde jinde zjišťovat kdo jsem a kdo nejsem, než na svých vlastních slovech?

Koncem minulého týdne jsem udělala velký krok. Založila jsem si blog. Pro koho? Hlavně pro sebe.
A pro sebe si i zakládám rubriku Před a Po. Do pod-rubriky Před vždy publikuji svou starší úvahu/povídku/úryvek z rozepsané knihy. A do rubriky Po nebude patřit nic jiného, než můj současný pohled na věc.

Nejsem tu ovšem jen pro sebe. Jsem tu i pro vás. Chci sdílet, co jsem zažila, na co jsem v životě přišla, co mi pomohlo, co mi nepomohlo, jak se mám, jak se nechci mít, co už mám a co chci mít. Jdu s kůží na trh a nestydím se za to.

Žiji, abych psala a píši, abych žila.
A co pro sebe děláte vy?

S pozdravy,
Jinora

(První) O mně

1. dubna 2019 v 2:04 | Jinora |  O mně
Narodila jsem se v lednu roku 1999.
Prý tehdy byly rekordní mrazy, dokonce i na Prahu.
Byly zde jisté komplikace, císařský řez.
A pak jsem se objevila já. Těžké novorozeně.
...To jen tak pro představu.

V rodině moc na jakýsi vyšší stupeň vědomí nevěříme. Vzpomínám si ovšem přesně na vyprávění své matky, které proběhlo zhruba před rokem o jednom deštivém dni v jídelně Ikei.
To jídlo si neměla kupovat. Je jí z něj těžko. Už bych to prý měla rychle dojíst, spěcháme domů - bratr jistě bude mít hlad a otec bude očekávat splnění ženských povinností. Požádám o trochu času. Já své jídlo ještě nedojedla, už nějakou dobu mi dělalo problém sníst větší porci jídla najednou. Souhlasí.
Marně se snažím si vzpomenout, kdy naposledy jsem někde byla čistě jen se svojí mámou. Společné okamžiky se stávaly čím dál tím vzácnějšími a když už nastaly, byly jakési vynucené, ve spěchu.
Povinnosti. Neustálé dlení v budoucnosti. Netrpělivost. Už jsi to dojedla?
Tak moc mě mrzí, že náš čas nenaplníme něčím hezkým. Či spíše že nevyužijeme času k naplnění našeho vztahu. Sedí naproti mně, váčky pod očima jsou více viditelné než normálně. Je ztracená v myšlenkách a na tváři má lehký úsměv. Promluvím. Úsměv zmizí. A mě to zabolí.
Začne vyprávět. Upřímně si ani nejsem jistá, jak jsme se k tomu dostaly. Ale najednou je kdesi v minulosti, ještě před mým narozením, u ženy, která jí mimo jiné chce vyložit budoucnost.
Bude mít dvě děti. A s tím starším, dcerou, budou problémy. Jako matka toho zakusí hodně.
Nechtěla té ženě věřit. Ale když se nad tím vším teď tak pozastaví a vzpomene si na dosavadní život své dcery, tedy mě, musí jí nakonec dát za pravdu.
Přemůžu něchuť k příběhu a snad jen pro zajímavost se zeptám, co se mnou má být dál. A právě tehdy jako by se má matka vrátila zpátky do kolejí své osobnosti. Už dost povídání. Nebude o tom mluvit. A stejně už opravdu musíme jít domů.

...Lidé napovídají věcí. A hezké na tom je, že i metodou pokus-omyl se nakonec trefí. Dnes ale nechci polemizovat o možných schopnostech lidí či o jejich šarlatánství (vše záleží na úhlu pohledu).
Příběh poukazuje na bolístku, kterou s sebou táhnu už od nepaměti.
Že ať se snažím, jak se snažím, vždy se mnou budou jen problémy.
A jak už to bývá, vzala jsem si tuto myšlenku k sobě jako platný fakt a dělala věci podvědomě tak, aby se toto tvrzení jen potvrzovalo. Dotáhla jsem to k úplné lhostejnosti k sobě, lidem... a nakonec i životu.

Chci zde o sobě povídat všem, kteří si to budou chtít přečíst.
Chci sdílet svůj příběh.
Příběh, který byl plný strachu ze smrti a ublížení, nerozhodnosti, agrese, potlačování, halucinací, dvouměsíčním dobrovolném pobytu v psychiatrické nemocnici a začátkem přijímání své sexuality.
A nyní jsem zde. Propouštím svou fantazii ven. Píši o smrti a násilnostech. A konečně mohu nerušeně spát. Strach mě již nedokáže tolik ovládat co dřív. Nyní ho ovládám já. A je mi v tom dobře.