Drazí čtenáři,
v jaké časové rovině vaše mysl stráví nejvíce času?
Jak často vzpomínáte na minulost? Jak často přemýšlíte o budoucnosti?
A co přítomnost? Žijete tady a teď?
Je na uvážení každého, co je pro něj nejlepší a nejzdravější. Když nás něco trápí, dá rozum, že si s tím v mysli neustále hrajeme. "Co kdybych mu to tehdy řekla?..." nebo: "Co budu dělat, až dostuduji?"
A já si uvědomila, že mě NEUSTÁLE něco trápí. Či spíše, abych to uvedla na pravou míru, neustále trápím sama sebe. Obavy, Obavy.
Přítomnost? Jsem s přítelem v kavárně, povídáme si o hudbě. Tak hezky se usmívá. Káva krásně voní. Ale já tam myslí nejsem. Bojím se momentu, kdy už do žádné kavárny nepůjdeme. Můžeme se rozejít. A pak se mi káva zhnusí. Stejně jako se mi tehdy po prvním vztahu zhnusil Staropramen. A... již si nejsem schopna užít přítomný okamžik. Bolístky z minulosti a obavy z budoucnosti mě sevřou do kleští a já mám pocit, že se ztrácím. V takové chvíli jsem přesvědčena, že v životě nikdy nedojdu k naplnění. Rozumíte? Nebudu šťastná!
A tady se zastavíme. Právě jsem popsala typickou hru mé mysli, která mě uvrhne do úzkosti. V té jsem poslední tři roky byla popravdě až po uši. Měla jsem dojem, že se přestávám vidět. Nebyla jsem schopna se jako lidská bytost definovat. Když jsem se pokusila podívat sama do sebe viděla jsem tam jen strach. A neskutečný vztek, že se sebou nedokáži nic udělat.
Za dva dny ukončím své tříměsíční turné do nitra své duše a ještě dál. Mám na mysli stacionář hrazený pojišťovnou. Už jen samotný fakt, že jsem musela každé ráno vstávat a od rána říkat, jak jsem se cítila předchozí den odpoledne a jak se cítím v daný okamžik, mi pomohl se více soustředit na své Tady a Teď. Protože to je přesně ta jediná časová rovina, ve které jsem již delší dobu nežila.
A nyní k mému Před a Po...
Občas mě zaplaví vlna nostalgie a pátrám po starých sešitech, denících, či složkách ve svém počítači a neskutečně se zaraduji, když nějakou tu svou vykopávku najdu. A hned se dám do čtení postojů, myšlenek a pocitů svého minulého já. Vždycky mě to obohatí. Někdy to chce přečíst týden po napsání, někdy to chce patnáct let, abych pochopila, kde jsem předtím byla a kde jsem teď. Kde jinde zjišťovat kdo jsem a kdo nejsem, než na svých vlastních slovech?
Koncem minulého týdne jsem udělala velký krok. Založila jsem si blog. Pro koho? Hlavně pro sebe.
A pro sebe si i zakládám rubriku Před a Po. Do pod-rubriky Před vždy publikuji svou starší úvahu/povídku/úryvek z rozepsané knihy. A do rubriky Po nebude patřit nic jiného, než můj současný pohled na věc.
Nejsem tu ovšem jen pro sebe. Jsem tu i pro vás. Chci sdílet, co jsem zažila, na co jsem v životě přišla, co mi pomohlo, co mi nepomohlo, jak se mám, jak se nechci mít, co už mám a co chci mít. Jdu s kůží na trh a nestydím se za to.
Žiji, abych psala a píši, abych žila.
A co pro sebe děláte vy?
S pozdravy,
Jinora